Naši skvělí koníci

Do brány státního statku vjel netrpělivě očekávaný těžký trambus - řidič zacouval k dřevěné rampě. Špalíř zvědavých zaměstnanců už tady stál připravený, někteří přistoupili, že odklopí zadní stěnu. Zevnitř se ozýval dupot - vedení podniku se rozhodlo přikoupit další koně, poprvé si trouflo na anglické plnokrevníky. Na rampu však vyšla dvě zaostalá, nemocná zvířata...

V roce 1964 se na hřebčín v Motěšicích na Slovensku lepila smůla: ve stodolách se tak tenčily zásoby, že zanedlouho nebylo čím krmit ani stlát - poté byl celý jeden ročník mladých koní zachvácen prudkým střevním katarem. Kdo mohl, pomáhal - vůz s náhradním krmením vyjel i z Židlochovic u Brna. Slovenští chovatelé se raději rozhodli některé zesláblé koně rozprodat. Židlochovičtí ke slámě a senu přidali dvacet tisíc korun - odváželi si za to dva dvouleté plnokrevíky - ryzáky, navíc polobratry - Kamoše a Koroka. Koníci opravdu byli v bídném stavu, vyžadovali obětavou péči ve dne v noci: dohled, léky, lehce stravitelné, teplé ovesné kaše, kvalitní seno, zábaly. Jakmile se Kamoš a Korok trochu zotavili, vyvedl je ošetřovatel ven na pastvu. Ryzáčkové postupně začali přibírat na váze. Když dosáhli tří let, byli to už dva silní, vyrovnaní hřebci. Židlochovičtí je protáhli tréninkem, dokonce je přihlásili na start dostihů v Uherském Ostrohu. V rovinném závodě tehdy zvítězil Kamoš, Korok za ním doběhl druhý. Bylo to však poprvé a naposled, co spolu běželi - krátce nato se u Kamoše projevily příznaky další nemoci: kůň přestal žrát, zjevně trpěl neúprosnými bolestmi, nic nezabíralo. Jeho trápení milostrně ukončila až smrt - výsledek veterinární pitvy zněl: rozklad ledvin. Ve stáji tak z plnokrevné dvojice zbyl už jen jeden a zdálo se, že ten horší. Korok totiž byl poznamenán vrozenou vadou - provou přední nohu měl přikleklou a od karpálního kloubu dolů silně vytočenou do strany. Naděje židlochovických poklesly téměř na nulu... Z hloučku soucitných, ale téměř bezradných ošetřovatelů, kteří koníka obklopovali, se vydělil mladý Václav Chaloupka: viděl, že koník je sice postižený, ale jinak se chová čiperně, v práci je ochotný a do tréninku se přímo hrne... Osedlal si ho, začal s ním pravidelně jezdit, dokonce zkusil, ať kůň skočí přes přakážku - nejprve sám, bez jezdce. Korok se zpočátku bál, avšak rychle bázeň překonal chytrostí: svou defektní nohu si podvědomě šetřil. Při doskoku za přakážkou pohotově podsouval zadek, aby noze odlehčil - vypadalo to, jako by doskakoval na všechny čtyři. Dával bedlivý pozor, aby neupadl, šikovně se vyhýbal zranění - pokud se škrábl a musel být ošetřen, stál smutně na třech, zafačovanou nohu držel pokrčenou... Dokázal být ohleduplný jak k sobě, tak i ke svému jezdci: stalo se, že s Chaloupkou zapadli do hluboké závěje sněhu, Korok svou vahou zalehl jezdci nohu - trpělivě, kavalírsky pak čekal, až se jeho pán vyprostí, teprve poté na mlasnutí vstal. Se svou bystrou povahou nasbíral za sezónu tolik zkušeností a kuráže, že mu Chaloupka říkal "profesor". V tréninku zpravidla nepředváděl, čeho je schopen, šetřil si síly, jako by věděl, že "tady ještě o nic nejde". Zato v dostihu na překážkách ukázal, jak bojovné má srdce: nikomu nedaroval ani centimetr, tuhý boj hlava-hlava kolikrát sváděl až na samotnou cílovou čáru.

V roce 1969 už si dvojice Chaloupka - Korok vedla v přípravných závodech tak úspěšně, že židlochovický statek podal přihlášku do vrcholného překážkového dostihu - na Velkou pardubickou steeplechase. Jedenadvacetiletý mladíček Václav Chaloupka, který se na dráze nejtěžšího závodu kontinentu plaše rozkoukával, a sedmiletý hřebec s křivou nohou - kdo by na ně vsadil? Vědomí, že od nich vlastně nikdo nic nečeká, se naopak stalo jistou výhodu: Chaloupka šel na start klidný, už jenom absolvovat celý kurs by považoval za úspěch...

STAŽENO Z INTERNRTU www.horses-online.cz